Scénář a poznámky
Brangien - Píseň písní
„ … ty - kdož máš klíč od lidského srdce, dívej se a naslouchej. Jen tobě se otevře kouzelný svět opravdového citu - svět pravé lásky, která má jako jediná z věcí na světě větší hodnotu než život sám.“
Herci kočovné herecké společnosti hrají příběh, který je spojován slovem vypravěčky a doplňován přes prolínačky dějem hraným v reálu.
- všechna vyprávění Brangien natočit v kostýmu přímo v reálu jeviště / reálu přírody, z několika úhlů a v několika verzích, pak je rostříhávat i obrazově do děje
- zachovat přednes a „rytmiku“ přednesu i ve střídání typů obrazů - vypravěčka - jeviště - reál - celé to pojmout jako přednášenou píseň, se všemi opakováními dějů (pokud se vyskytnou), slov i slovních obratů, jako epickou báseň, tak jak je vlastně původně Tristan a Isolda psán - k přednesu pro posluchače
PROLOG: Jeviště, dialog herců
- na kraji podia za staženou oponou sedí Brangien, je zamyšlená, po tváři jí snad i stéká slza
- přichází k ní herec, hrající krále Marka, drží zrcadlo a černou barvičku, právě dokončoval líčení : „ Brangien?“
- dívka nereaguje
- král se k ní naklání, zahlédne slzu, lehce ji setře: „Dnes bys neměla hrát.“ (Povzdechne). „ Vůbec bychom to neměli hrát. Zrušíme to představení.“
- Brangien se smutně usmívá, dívá se mu do očí: „Ne, nezrušíme. Mohu-li něco udělat, pak jejich jména nesmějí upadnout v zapomnění - a já mohu hrát.“
- herec nesouhlasně vrtí hlavou: „Každý zná jejich jména. Ty se ale takhle ubíjíš a ničíš.“
- Brangien se usmívá, vlastně radostně: „Jsem ráda, jsou-li se mnou.“
- přichází představitel Tristana: „Musíme začít.“
- král s Tristanem odchází, Brangien jim pošle s úsměvem vzdušnou pusu.
1.SCÉNA: Jeviště, dialog herců
- před zavřenou oponu vyjde představitel krále Marka a má úvodní řeč: „Slavná herecká společnost hostující před samotným králem pro vás dnes uvádí Píseň písní - Legendu o Tristanovi a Isoldě. Příběh lásky a smutku, příběh vášně, kterou překážky neoslabují ale rozněcují, která bojuje proti nepřízni světa i všem jeho zákonům. Příběh lásky, kterou smrt nerozdělila, ale spojila." S úklonou odchází
- Brangien sedící na okraj jeviště a přednáší divákům (je vážná, pravý bard, který ví jak zaujmout posluchače)
- Brangien vypravěčka „Libo vám vyslechnout, vzácné panstvo, pěkný příběh o lásce a smrti? Je o Tristanovi a Isoldě královně. Poslyšte, kterak se k velké radosti i k velikému žalu milovali a potom v týž den z lásky zemřeli. On pro ni a ona pro něho.“
- za scénou král tiše k ostatním: „Měli bychom hrát něco jiného, Brangien to příliš vyčerpává.“
- Tristan vrtí hlavou: „Nemyslím. Ona chce hrát právě tohle. Žije tak stále s těmi, které má ráda.“
- Isolda se zadumaným úsměvem: „Já jí rozumím.“
2.SCÉNA: Jeviště
- na scéně zatím Brangien pokračuje, během jejího proslovu se otevře opona, na trůně sedí král Mark, přichází Morholt - hrozí zbraní, přichází Tristan - staví se před krále - oba soupeři se spolu měří pohledy - divadelní pantomima natočená jako celek i jako velké detaily jednotlivých postav, příběh je vyprávěn na pozadí.
- přítomny jsou ještě dvě postavy v kostýmech – každá drží v rukou dva další kostýmy „baronů“ a představují tak skupinu šesti osob
- Brangien ukazuje a provádí scénou. Několik různých záběrů, otáčí se k divákům, někdy pokyne rukou na děj za sebou
- Brangien vypravěčka: „Příběh však nemá začínati koncem. Nuž tedy opusťme zatím smrt a začněmež od počátku. Král Mark, pán Cornwallu, nepřízní osudu nucen byl odváděti každoročně Irsku nemalou daň. Však pro výběrčího Morholta, syna irského krále, na té potupě nebylo dosti, on svou řečí zpupně vyzýval rytíře a barony, ať jen odmítnou platiti výkupné a postaví se mu raději v boji. Však nikdo z pánů teď, jako už dříve, se toho neodvážil. Morholt byl znám nejen silou svou a uměním boje, anýbrž i lstivostí a záludností. Baroni klopí zrak a nikdo nevystupuje na obhajobu pána svého. Běda, on sám je již příliš stár, by se Morholtovi mohl se zbraní v ruce postaviti. Tak pro záchranu země chystá se král Mark i nyní odevzdati krutou daň. Vtom však rytíř Tristan z Loonnoasu, ten chrabrý a udatný rek vystoupí a přijme Morholtovu výzvu. Nic platno přemlouvání a zapřisahání, které král Mark ve smrtelném strachu o život milovaného synovce přednáší. Nic nepohnulo Tristana od tohoto činu. Neustoupil, řka - za čistý štít půjdu se jako rytíř bít. - Nuž vizte, zde na pustém ostrově stojí teď oba. Sami! Beze svědků povedou svůj boj - do posledního dechu. Jen jeden bude vítězem. Jen jeden vrátí se zpět.“
3.SCÉNA: Reál, bez textu
- prolínačkou na souboj - souboj Morholta s Tristanem
- venku, členitý, skalnatý terén, vhodný k různým kličkám a úskokům, k pohybu
- Morholt - válečník, zabiják - dostatečně „obrněn“, nejprve háže kopím, pak meč, bojuje prudce a ne právě fér
- Tristan - chráněn o něco méně (koženice), vyzbrojen jen rodovým mečem, spoléhá spíše na umění šermu, na rychlost a hbitost, než na hrubou sílu, zásadně žádné úskoky, lsti a zákeřnosti
- vítězí Tristan, sám je však značně pošramocen. Odebírá padlému Morholtovi přilbu.
4.SCÉNA: Jeviště, dialog herců
- Tristan přináší před trůn krále Marka Morholtovu přilbici - v kleku ji podává králi, ten děkuje chrabrému rytíři za záchranu Cornwallu od potupy, pozvedá rytíře z kleku a veřejně jej prohlašuje svým pravoplatným dědicem
- Mark: „Prokázal jsi Cornwallu neobyčejnou službu rytíři Tristane. Je znát, že se v tobě mísí ušlechtilost mé sestry princezny Blanšér a bojovné a odvážné srdce Loonnoaského krále Rivalana, tvého otce. Prohlašuji tě tímto, synovče můj drahý, z moci své královské a dle zákonů země naší, za právoplatného dědice mého a budoucího krále cornwalského.“
- Mark chce Tristana obejmout - těžce raněný Tristan se zhroutí k zemi a omdlí
5.SCÉNA: Jeviště
- prolínačka na Tristana ležícího na improvizovaném lůžku (na jevišti), král Mark se nad ním sklání, drží ho za ruku, pak se snaží ochladit mu čelo.
- Brangien vypravěčka: „Udatně a čestně Tristan v boji zvítězil. Tělo jeho však poseto mnoha ranami. A nebylo v silách dvorních ranhojičů jednu z nich, tu od jedem otráveného ostří Morholtova, vyhojiti. A modlili se cornwallští za život zachránce svého, Tristanovi však valem ubývalo sil a jeho tělo od zákeřné rány rychle na otravu skomíralo. Ze zoufalství, z žalu nad jeho osudem a pro poslední možnost vpravdě kouzelné záchrany u cizích břehů, král Mark synovcovo tělo svěřil moři. Pluje tedy Tristan ve člunu bez vesel a bez plachet a vroucí přání o život jeho od lidu veškerého - jej nese k břehům vzdáleným.“
6.SCÉNA: Jeviště
- na druhé straně jeviště, na podobném lůžkua leží mrtvý Morholt, nad ním klečí v žalu schýlena jeho sestra Isolda, pak přísahá k nebesům
- Brangien vypravěčka: „Zatím v Irsku, všechen lid i král a nejvíce pak Isolda Zlatovlasá - irská princezna, oplakávají Morholtovu smrt. Přísahá Isolda strašnou přísahou, zhubiti proradného vraha bratra svého, nemohouc uvěřiti, že bijce tak velikého mohl by kdokoliv v čestném boji zdolati.(záběr na Brangien) Brangien, její oddaná, věrná služebná ji však od lůžka mrtvého odvolává k loži umírajícího, k loži neznámého, kterého moře na břeh vyplavilo ve člunu bez vesel a bez plachet a kterého jistě jen ona sama svým léčitelským uměním dokáže k životu navrátit.“
- Brangien se zvedá z jeviště a odvádí Isoldu pryč
7.SCÉNA: Reál
- prolnutí předchozího záběru Isoldy na záběry z boje s Morholtem. Pak Tristan a Isolda – jdou zavěšeni do sebe, Tristan podává Isoldě jablko, něco si povídají, vesele se smějí
- Brangien vypravěčka: „Oprávněné byly naděje cornwallských, když umírající Tristanovo tělo moři svěřovali, Isolda Zlatovlasá čarovnou mocí svou léčivou jej uzdravila. - Nebyl v jejím okolí nikdo, kdo by Morholtova zhubitele v jejích očích odhalil a měl se Tristan sám na pozoru zjeviti jí své pravé jméno, jsa si vědom, na jak nebezpečném místě se bezbranný nachází. A tak radostně a vesle přijímala Isolda vděčné dvoření zachráněného rytíře. - Nemohla však nikterak pochopiti jeho náhlý a kvapný odchod, když jej chtěla otci králi představiti."
- záběr přísahající Isoldy a pak záběr kamerou od dvojice na Brangien sedící na kraji jeviště
- „A přísahala Isolda podruhé slavnou přísahou - že pomstí se za tu zradu útěku, pokud kdy znovu proradného rytíře uzří. Nešťastná Isolda!“
8.SCÉNA: Jeviště, dialog herců
- král Mark - chodí kolem trůnu, bezmyšlenkovitě otvírá a zavírá truhličky, probírá šperky a drahokamy, přechází sem a tam a nahlas rozvažuje nad návrhem svých baronů, aby se oženil a měl dědice, náhodně sebere z jedné podušky zlatý vlas - prohlíží ho, hledá odkud se tu vzal
- Mark: „Pravdu dí mí páni vazalé, když mi radí oženiti se a zemi zajistiti tak dědice. Pravdu jistě mají, řkouc, že nebohý můj statečný synovec Tristan, kterého jsem určil nástupcem svým a budoucím vládcem cornwallským, jistě svým zraněním podlehl a někde na širém moři nalezl svůj hrob. A přece mé srdce stále mi našeptává a praví - doufej! - milovaný ztracený se vrátí. Co dělati? Jak se rozhodnouti? Ustoupiti dobré radě svých rádců či setrvati v ničím nedoložené naději? Kde najíti dceru královskou tak vzdálenou a tak nedosažitelnou, bych mohl předstírati - arciť jen předstírat - že ji chci za ženu svou pojmout? Však jistě se Tristan vrátí! - Vlas? Zlatý vlas zde? Který vítr či pták jej zanesl do mé komnaty? - Už vím jak svým rytířům odpovím. Toto je vlas jejich budoucí královny a je na nich, ať ji naleznou.“
9.SCÉNA: Jeviště, dialog herců
- „dav“ rytířů a král Mark, který jim ukazuje vlas, po chvíli přichází Tristan
- král Mark má vysloveně radost, jak to chytře zaonačil, že svým rádcům vyhověl, předešel tak případné vzpouře a přitom získal dostatek času a stále nechal otevřená vrátka pro případný Tristanův návrat
- Mark: „Vy jste mne nabádali bych se oženil a zemi dědice zajistil a já vám nyní říkám - toto je vlas vaší budoucí královny. Na náš hrad jej zanesl jakýsi neznámý pták až z daleké ciziny. Je na vás, moji milí páni, byste nalezli jeho paní - a sobě tak budoucí královnu. Vydejte se do světa a pátrejte. Vězte, že toto je vůle vašeho pána a krále. Já Mark, se z vaší žádosti ožením, však toliko se Zlatovlasou, které tento vlas patří. Ví-li pak někdo z vás, kde ji hledati, nechť předstoupí a pravdu nám vyjeví. Neví? Všichni mlčíte? Pak tedy vydejte se do světa hledati sobě i mě svoji královnu.“
- přichází Tristan, pokleká před králem: „Můj pane a králi, já - vlas takový viděl již. Patří Isoldě, právem nazývané Zlatovlasá.“
- Mark: „Tristane, synovče milený, ty ses navrátil. Která mocná síla tě životu zachovala?“
- Tristan: „Ne síla, můj pane, avšak zlatovlasá Isolda mne uzdravila. Ta pro niž na tvůj příkaz do Irska bez meškání se navrátím, by se co nejdříve stala ženou tvou a mojí královnou.“
10.SCÉNA: Jeviště
- opona se zatáhne a před ni vklouzne Brangien
- Brangien vypravěčka: „Tak navrátivší se zázrakem zachráněný Tristan, svou oddaností strýci nechtíc zhatil Markův chytrý plán, kterým on chtěl získati čas, by Tristana mohl na trůn dosaditi. Zvláštní a nevyzpytatelné jsou zvraty života. Jeden teď Tristana vede do smrtelného nebezpečí domoviny Morholta, kterého v boji zahubil. Však táž šťastná hvězda, která řídila jeho loď, když bezmocný umíral jedem, svítila i nyní nad jeho hlavou a zajisté nemalou měrou přispěla zdaru jeho poslání - když dílem svou chytrou výmluvností a dílem obratností v turnajích vydobyl pro pána svého Isoldu Zlatovlasou. Ubohá Isolda! Jak se z přísahy hněvala, avšak z hloubi duše radovala, když toho, kterého ze spárů jisté smrti vyrvala, znovu uzřela. Jak se však ulekla a pak rozlítila strašným hněvem, když se za Tristana z Loonnoasu, rytíře cornwallského, vraha bratra jejího prohlásil. Jak si přála jeho smrt, kteroužto mu rytíři vyhrožovali, až je otec musel mírniti, že není jejich zvykem zabíjet nepřátelské vyslance, byť by sebevíc jejich zemi ublížili. A jak se bála o jeho život, když na kolbišti s dvanácti z nich bojoval o její ruku. Jak proklínala jeho lehká vítězství nad nejlepšími muži svého dvora a jak se její srdce třepotalo nadějí, že ji chce pro sebe získati. A teď, ó běda, ta hanebná zrada se ani vypověděti nedá, on jí zhrdá, on jí pohrdá. Slavně zvítězil, však nikoliv pro sebe, ale pro svého krále ji vydobyl na irských rytířích. Ne jeho ženou milovanou, ale cornwallskou královnou se má státi. A otec souhlasil. Dokonce mírovou smlouvu spolu s ní a jejím věnem Markovi posílá. A nyní potřetí slavně Isolda přísahala slibem smrti. Ona pro trojí pohanu, kterou jí způsobil, Tristana zahubí! Ale co její srdce ubohé? Toho se neodvážila ptáti, co k tomu má co říci.“
- letmé prolínačky krále, vzpomínek, plánované svatby, padajících mečů, přísahy Isoldiny a všeobecně nějakého jednání Isoldy
11.SCÉNA: Reál, dialog herců
- ve stanu Isoldy, na cestě do Cornwallu, stan zařízen s maximálním pohodlím - lůžko, stolek a dvě křesílka, truhlice a truhličky, cestovní vaky, rozvěšené šaty, nějaké občerstvení, druhý stolek se šachovnicí
- u stolu sedí Isolda, v ruce drží šachové figurky černého a bílého krále a soustředěně si je prohlíží
- Isolda podá Brangien lahvičku s jedem a geste ji vyzve, aby ji vlila do karafy s vínem. Brangien ale lahvičku zamění za jinou ze skříňky na stolku
- vejde Tristan a uctivě čeká u vchodu
- Isolda odloží figurky na šachovnici na vedlejším stolku a povzneseně mu pokyne, aby se posadil
- Tristan si sedá naproti ní
- přichází Brangien a na podnose nese dva pohárky a karafu s tekutinou, na Isoldin pokyn vše postaví na stolek a odejde
- pod tímto dějem zní Brangienin hlas: „Zatvrdila Isolda svoje srdce pomstou a zaštítila je trojí krutou přísahou. Přikázala pak Brangien, nalíti do džbánku jed, který z domova přivážela. Chtěla jím Tristanovi život ukrátit, jak přísahala. Však věrná Brangien dobře na své paní seznala, že také svůj život chce jedem ona promarniti. A tu, milujíc ji nade vše, želíc jejího mládí a krásy a nepřejíc si její zbytečné a hrozné smrti, odvážila se bláhová Brangien zaměnit lahvičku s jedem za tu, kterou s kouzelným nápojem jí matka Isoldina svěřila do opatrování, nabádajíc ji, ať její obsah přimíchá do vína Isoldy a krále Marka o jejich svatební noci, by s neznámým mužem Isolda došla štěstí a dobrého života. Nešťastná Brangien! Co jen to z lásky ke své paní a v dobré víře ve správnost svého činu způsobila! Isolda Zlatovlasá a udatný Tristan toho dne z prokletého poháru vypili přec nejen svou lásku - ale i svou smrt.“
12.SCÉNA: Reál, dialog herců
- Tristan sedí na sedátku proti Isoldě a vyčkávavě se na ni dívá
- Isolda si ho zatím upřeně prohlížela - na tváři se jí střídají pocity nenávisti a lásky - nakonec promluví velmi vyzývavě, snad urážlivě: „Tvůj král mi věru podivný doprovod poslal. Máš mě chrániti a přitom se mi úzkostlivě vyhýbáš!“
- Tristan se jí zpříma podívá do tváře (vášnivě oddaně): „Jsem připraven (hotov) položit za tebe život!“ - znovu kloní hlavu a s očima k zemi pokračuje: „Nemyslím však, že bys mě chtěla míti stále na očích.“
- Isolda se nepatrně zamračí, nijak jí neuspokojila jeho pokora, prudce popadne pohár a sama vlastnoručně nalévá Tristanovi a nabízí mu pohár se slovy: „Tvá královna tě nyní vyzývá rytíři, bys jí připil na šťastnou budoucnost!“
- Tristan bere pohár a upřeně ji sleduje: „Chtěl bych ti, paní, připít, abys zapomněla na minulost.“
- pohled přes Tristana na Isoldu, která rozechvěle čeká, zda se napije
- detail Tristanovy ruky pevně svírající hlavici meče
13.SCÉNA: Reál, dialog herců
- nájezd na Tristanův obličej nad pohárem a pak do poháru ve kterém Tristan vidí svoji minulost - rodový meč, který mu byl svěřen do opatrování a kterým byl pasován na rytíře, vroucí přijetí na Markově dvoře, přátelství starého krále, boj s Morholtem, Markovo prohlášení ho za následníka, svoje umírání po boji a zázračné uzdravení od Isoldy, a hlavně a především svůj vlastní cit, který k ní pocítil, svůj slib, že Isoldu přiveze svému králi - jako by to všechno zvažoval pod tušením budoucnosti, on ví, že v poháru je jed a vlastně je ochoten ho vypít, uznává že Isoldě zamíchal hodně životem a tohle považuje za spravedlivý trest pro sebe a zároveň tuší možnost uniknout ze slibu králi, ze slibu, který by pro něho mohlo být, vzhledem k vlastní lásce k Isoldě, velmi obtížné splnit - ?doplnit slovem vypravěče?)
- Brangien vypravěčka: „ Hledí Tristan dlouze do poháru svého a vidí v něm život celý dodnes prožitý. Vidí on chlapce učícího se mečem vládnouti a mladíka týmž mečem za rytíře uznaného. Pak strýce svého Marka zří, kterak jej vřele na svém dvoře vítá, ve vší vážnosti a lásce u sebe chová a velikou přízní a milostí svou vyznamenává. Zahlédne letmo i boje, které on podstoupil a v nichž vítězství a uznání lidu svého dobyl - a vidí i sebe s Isoldou Zlatovlasou. Dívá se dál a hlouběji a téměř u dna se jak v zrcadle mihotá touha a cit, které k princezně on chová. - Však dno poháru nevidí, jsouce ono zakryto podivným stínem - stínem, který on sám svým srdcem rozvířil.“
- odjezd z detailu poháru na Tristanovu tvář, je vidět že lehce váhá a upřeně znovu zkoumá nápoj
- Isolda ho pozoruje a zase je to směs strachu, že se napije a obav že se nenapije: „Je v poháru snad něco, co tam býti nemá?“
- Tristan si ji pevně prohlíží - sotva postřehnutelně zavrtí odmítavě hlavou: „Myslím, že je tam jen to, co tam být má.“
- Isolda nad něčím uvažovala a teď se najednou rozhodla, prudce nalije tekutinu i do svého pohárku a vášnivě, téměř triumfálně k Tristanovi: „Dobrá, pak se tedy napiji první.“ - rychle se napije a polkne - stále hledí na Tristana vyzývavě
- Tristan je jejím chováním a počínáním očividně značně překvapen, to však neznamená, že neví co pije a že vůbec pije - znovu se podívá na pohár a napije se, pomalu pohár odloží a stále stejně pevně sleduje královnu: „Vím dobře, co na dně poháru bylo.“
- Isoldin pohled - radost, ulehčení, úleva, bolest, strach
- Tristan: „Doufám jen, že ten přípitek utiší tvou touhu po pomstě, má paní.“
- Isolda zase ta škála protichůdných pocitů: „Proč jsi tedy pil?“
- Tristan stále vážně: „Nenávidíš mě právem. - Chtěl jsem ti vyhovět.“
- Isolda málem šťastný úsměv
- Tristan teď s otázkou v hlase i očích: „Proč však i ty jsi pila? Dobře víš - udělal bych to sám!“
- Isolda dlouhý pohled a pak tiše: „Nechtěla jsem přežít svou lásku!“ - s úsměvem k němu vztáhne ruku
- Tristan se dívá chvilku nechápavě, pak se natáhne, aby ji uchopil, Isoldě se však zatočí hlava, ruku odtáhne a zvedá se od stolku: „Omluv mne, rytíři, je mi třeba odpočinutí.“ - dojde k lůžku a lehá si, zavírá oči
- Tristan stále sedí u stolu, také jemu se točí hlava, mrká, aby rozehnal přicházející stíny: „Já vždycky věřil, že přijde rána mečem a pak tma a ticho...“
- Isolda mu se zavřenýma očima odpovídá (obličej má klidný, smířený): „Nemusíš míti strachu - smrt jistě přijde.“
- Tristan se zvolna namáhavě zvedne: „Počkám na ni tedy ve svém stanu.“ - vyjde ven
14.SCÉNA: Reál, dialog herců
- Brangien pročesává Isoldě její vlasy - Isolda ji najednou prudce chytí za ruku s hřebenem: „ Nepůsobilo to!“
15.SCÉNA: Reál, bez textu
- v lese, opřený o kmen stromu stojí Tristan, zatím ho vidíme zezadu, kamera se k němu blíží jako by někdo přicházel, pak ho pomalu obloukem obchází a stále sleduje jeho hlavu, až se zastaví proti obličeji - vidíme že Tristan se tváří velmi vážně, až zachmuřeně
- delší pohled do jeho obličeje, také on si upřeně prohlíží osobu před sebou
- do záběru se vsune Isoldina ruka a pohladí Tristana po tváři, sjede na krk a zůstane tam
- Tristan chvilku nereaguje, pak se zvolna usměje (možná jen očima) a také on natáhne ruku, aby Isoldu pohladil
- celek obou - z pohlazení se pevně objímají
16.SCÉNA: Jeviště
- král Mark sedí na trůnu, proti němu přichází Tristan a vede Isoldu, Mark vstává, oba poklekají, král Mark zvedá Isoldu, dvorně se jí klaní a vítá ji, pak zvedá Tristana, pokládá mu ruce na ramena a děkuje mu, pak Isoldu vede ke svému trůnu a předává jí bohatý dar, nabízí jí svoji ruku a spolu odchází, Tristan je sleduje a je z toho dost zničený. Vše odehráno tiše, jen pohyby a gesty.
- Brangien vypravěčka: „Cesta je u konce, Tristan Isoldu králi odevzdal a ten jemu děkoval a za dobré splnění úkolu jej chválil. Nebohý. Nevidí, že synovec jeho nedokáže mu zpříma do očí pohleděti, a ve své převeliké radosti nad návratem jeho nezkoumá ni Tristanův zkalený zrak - a hned vítá svoji královnu. Oslněn její vpravdě nebývalou krásou a leskem zlatých vlasů, nezří její zármutek nad dokončením cesty. - Mark s královnou odchází, však zmámený Tristan se sám sebe bez přestání ptá, jak možno, že stále žijí - on i Isolda, když spolu ve stanu jed požili? Jak to že stále žijí? Věruť čím dál tím víc toho teď želí. Smrt by byla tak lehká ve srovnání s životem, který je oba čeká. Isolda odchází s králem a jemu se zdá, že s ní odchází jeho život, že slunce navždy zapadá.“
17.SCÉNA: Jeviště, dialog herců
- jen hlas Brangien: „Konala se slavná, velkolepá svatba. Všechen lid cornwallský prostý i urozený se veselil už od rána a své krásné královně štěstí přál a svému králi vbrzku pak dědice. Ve velebném starobylém chrámu sám biskup ruce králi a královně vázal a jejich sňatek za Bohem požehnaný vyhlásil. Všichni se radovali, zpívali a hodovali, jen svědek králův, Tristan, zamlkle opodál postával. Vší mocí krotil démony bolesti - běsnící v jeho nitru, hrozivší, že protrhnou hráze a strhnou tak do záhuby nejen jeho, ale i nedosažitelně milovanou, touženě zbožňovanou. Kdyby jen o něho běželo, tu věděl by jak se zachovati a svou zradu neváhal vyjeviti, králi přiznati a jakýkoliv trest nésti. Než strach o osud Isoldin zdržoval ho od činu, ke kterému ho svědomí pobízelo. Kruté, ledové sevření hrůzy z osudu, který jí sám svým nepředloženým činem připravil, mu zamykalo ústa bezpečněji než sedm pečetí.“
- prostřídat prolínačky velkých detailů obličejů - král radost a štěstí, Isolda smutek a strach, Tristan beznaděj a bolest, …
- prolínačka na komnatu Isoldy, královna sedí u zrcadla, Brangien na postel rozkládá noční košili a pak přichází ke své paní a upravuje jí vlasy, ještě doznívá Brangienino vyprávění a přechází v živý dialog jich obou
- Isolda obrací se od zrcadla netrpělivě na Brangien: „Brangien milá, pověz zda jsi teď Tristana zahlédla? Já nespatřila jej od chvíle, co do chrámu jsem vkročila. Jen pár hodin - a já myslím jak by to celé roky byly. Co si počnu? Jak je mi bez něho žíti, v náruči jiného uléhati? “
- Brangien ji přichází česat, je velmi rozrušená a nešťastná
- Isolda pokračuje: „Před Bohem i lidmi slib já jinému dala (vzdech), nešťastná - myslím jen na Tristana. Jeho já zhubiti přísahala a teď se chvěji v obavách bych přísahu nenaplnila. Dvakráte lžipřísežnice (křivopřísežnice). Však co dozví-li se Mark pravdu o naší cestě do země cornwallské. Což zví-li o lůžku v trávě, které já s Tristanem milovaným sdílela. Co s ním učiní? (vzdech) Umřu strachem o něho. Jak strašně se tvářil, když jsem kol něj do katedrály vcházela, až u oltáře já slyšela jeho srdce naříkati.“
- Brangien se k ní sklání: „Ach paní, nesmíte se tak rozrušovat. Spíš na sebe je vám nyní mysleti než na Tristana a jeho srdce.“
- Isolda trochu nechápavý pohled jak je ještě stále ponořena do svých úvah
- Brangien pokračuje: „Jak králi o dnešní noci ospravedlníte, že není prvním, který vaše lože sdílí?“
- Isolda pomalu odmítavě vrtí hlavou: „Toho nelze mu dobře vyložiti. Já vedla bych pravdu - leč kde vzíti jistotu, že hněv a trest jeho jen já sama budu nésti - a nepostihnou i Tristana mého?“
- záběry prolínajících se obrazů a vzpomínek
- obě na konec dialogu sedí proti sobě, drží se za ruce, dívají se na sebe a obě usilovně přemýšlí, jedna nad záchranou své paní, druhá o svém milém - tento polocelek obou bude velmi dlouhý a bez pohnutí - poběží pod ním text Brangienina vyprávění: „Kterak zabrániti pohromě, která tak jako tak nad její paní visí? Promluví-li Isolda pravdu - veta po jejím i Tristanově životě, lhát nelze, když důkaz jest manželovi zřejmý a kdo uvěří ubohé Brangien, že ona, která nápoj lásky nalila, je vina. - A zachrání ta slova život její paní?“
- Brangien se probere ze snění - přejde k posteli, pozvedne košilku a zlehka ji přiloží na sebe: „Noc již pokročila - a král se se svými rytíři stále ještě nad pohárem veselí. Jděte jen klidně ke mně do komůrky spát. Až dnes váš muž ve svatební lože ulehne, bude jistě tím prvním, který obejme dívku zde nocující.“
- opona
18.SCÉNA: Jeviště, dialog herců
- oponou proklouzne tichá, zamyšlená Brangien, chvíli jen stojí a hledí do země, pak se pomalu rozhlédne po divácích a v očích jí plane odhodlání - začíná vyprávět další děj - ten předchozí už nijak nekomentuje, na to musí stačit její chování
- Brangien vypravěčka: „Mnoho-li či málo od té chvíle přešlo řekou času vody? Kdo by to měřil a proč také? Tristan a Isolda na dvoře krále Marka žili jak v kleci jatí. Jejich touha je spalovala, jejich láska je povznášela, jejich zrada je ubíjela. Ve stálém strachu o život toho druhého - přec však dokázali pro sebe utrhnouti ovoce ze stromu zapovězeného - a tak ještě žili. Brangien hlídala tajené schůzky jejich a pečlivěji než nejhlubší temnota střežila tajemství. Pavučina lstí a zrady se však stále pevněji splétala a úžeji je svírala. A oni, tak jako voda prostoupená sluncem vydává světlo, tak i oni zcela zaplněni láskou svou, vyzařovali ji do okolí svého. Tak brzo bylo všem klevet chtivým a pomlouvačným očím jasno, že králův rytíř k Isoldě vzhlíží více, než jak mu dobrý mrav velí ke své paní zraky upírati a že i jí nejsou jeho pohledy lhostejny. Mluvili proti nim u krále - ten však nechtěl jim naslouchati. Oba stále jen v dobrém ve svém srdci choval a miloval - jako rytíře, jako manželku - oba pak jako rodinu svou. Však i neúprosný zákon stál proti nim a tak bylo Isoldě královně hájiti se před soudem a zprostit se nařčení.“
- vypravěčka se prolne někde od slov … však i neúprosný zákon … a pokračuje reálem venku a na jevišti
- Isolda přichází před shromáždění soudu ve kterém je i král - Tristan stojí opodál (děj prostřídat s detaily na jeho obličej - se strachem ne o sebe, ale o Isoldu)
- Isolda se zastaví nad schránkou s plátnem a drobnou kůstkou a pevně a jednoznačně nad ní přísahá na svoji obhajobu: „ Na ostatky svatých zde přede mnou ležící, já - Isolda - královna cornwallská přísahám, že jsem nikdy - ani v myšlenkách - nezradila muže toho, jemuž jsem své panenství dala!“
- jeden ze soudců: „Zvláštní a neobvyklá slova přísahy, má paní.“
- král Mark: „Já přijímám je! Nezáleží na slovech, však na obsahu. A o tom se snad nikdo z vás, páni, neodváží pochybovat?“
- soudce: „Jistě ne, králi, nyní však pravdivost svých slov musí královna stvrditi zkouškou.“
- král vyletí: „Jakou! Nikdo o ní před přísaháním nepromluvil.“
- jiný soudce: „ Nevinného nepálí - tak praví zákon. A především - král - musí dbát o zákon.“
- Isolda jde klidně k ohni - vztáhne nad něj ruku, chvíli ji podrží nad plameny a pak všem ukáže čistou dlaň
- král si ulehčeně oddechne, ale i napjatý Tristan se uvolní - ještě, že nikdo nehledí jeho směrem
- královna hrdě odejde středem
19.SCÉNA: Jeviště
- prolínačka na Brangien stojící stále ještě před oponou
Brangien vypravěčka: „Tak Brangienina oběť znovu zachránila její paní. A neodvážili by se nyní bez pádných důkazů nepřející závistivci ji u krále znovu označiti. Však počali milencům do cesty zákeřné pasti klást, by je při činu přichytili a krutému trestu jejich velkou, čistou lásku vydati mohli. Mnoho z léček a nástrah dobrá Brangien zřela a odstranila, některé i oni sami prohlédli zavčasu. Však dlouholi štěstí při milencích bude ještě státi? Již nemohli více uniknouti z vášně která je cele pohlcovala. Pro ně již nebylo návratu z cesty kterou se dali. A oni se ani nechtěli vraceti. Znali její nebezpečenství a byli plně srozuměni s koncem, který jim bude nésti až nadejde čas. Zatím však žili!“
- někde u slov Než pro ně již nebylo …. se rozhrne opona, Isolda si upravuje vlasy u zrcátka na stole, vchází král Mark, políbí ji do vlasů, políbí ji ruku a zase odejde, Isolda sedí celá strnulá, dovnitř vběhne Brangien, kleká si u ní a něco jí rychle říká, Isolda přikyvuje, Brangien odběhne a za chvilku přivádí dovnitř Tristana a nechává je o samotě
- Tristan kleká před Isoldu a chce ji políbit ruku, Isolda se sveze k němu na kolena a objímá ho, Tristan odpovídá polibkem
- jak klouzala Isolda na zem lehce zavadila o zrcátko na stole, takže to teď stále míří na ně
20.SCÉNA: Reál, bez textu
- prolínačka s předchozím obrazem
- král Mark s nataženou kuší spěchá lesem, zvolní rozhlíží se a přichází k vodě
- z poza něj a pak jeho pohledem vidíme vodní hladinu, která se před ním zrcadlí - král jde blíž ke břehu, chce se napít - v mihotání světla na hladině zahlédne obraz Isoldy
- detail Markovy tváře - zalíbení
- na hladině se objevuje on u Isoldy, jak k ní před odjezdem na lov vešel a loučil se s ní
- detail Markovy tváře - překvapení
- ve vodě je vidět obraz Tristana a Isoldy, jak spolu klečí na zemi, objímají se a líbají
- detail Markovy tváře - zděšení, zloba a nenávist
- král udeří do vodní hladiny a obraz zmizí
- jako uštknutý běží král rychle
- na břehu zůstává kuše a ve vodě je vidět zrádné zrcadlo
21.SCÉNA: Jeviště, dialog herců
- král Mark a Isolda
- rozčilený král krouží kolem Isoldy
- Isolda stojí klidně, odhodlaně se nadechne: „Já podstoupila zkoušku ohněm, co ještě chceš?“
- Mark se před ní prudce zastaví a naléhavě ji přesvědčuje: „Pravdu! Jako tvůj manžel před Bohem i lidmi, jako tvůj král - chci pravdu znáti o vás. Čistou pravdu.“
- Isolda: „Zeptej se Tristana, proč nezeptáš se jeho?“
- král se mračí: „Jakkoliv se ho ptají, přísahá, žes bez viny. Při všem na zemi, na moři i ve vzduchu se zaklíná, že tě donutil. Že tě svedl a zhanobil. Nevěřím! Já viděl, co jsem viděl!“
- Isolda (čirá hrůza) z celého proslovu slyšela jen jedno: „Jakkoliv se ho ptají? Cos mu udělal? Cos provedl? Zabil jsi ho!“ - vrhne se na krále a buší do něho dlaněmi
- král ji pevně uchopí za ruce a drží si ji bez námahy na délku paží od těla - teď je spíš smutný: „Ne - chtěl jsem - ale nezabil - do vyhnanství jsem ho poslal.“
- Isolda nevěří svým uším: „Vyhnal? Vyhnals toho, jenž statečností svou zachránil království v den, kdy zemřel bratr můj?“
- král sotva znatelně přitaká, pustí ji a odchází, snad ani neslyší její slova
- Isolda ochable, zdrceně stojí sama uprostřed místnosti: „Dělej co chceš. Jediné na čem v životě mi záleželo, jsi mi vzal.“
22. SCÉNA: Jeviště, dialog herců
- Mark prochází chodbou a cestu mu zahradí Brangien, je strachy skoro mrtvá, ale je to strach o Isoldu, ne o sebe
- Brangien: „Pane můj!“
- král nevšímavě a rychle prochází kolem
- Brangien se mu vrhne do cesty, chytá se ho: „Pane suď a trestej mě - ne Isoldu. Já vinna jsem tím, co stalo se!“ - pro vzlyk nemůže dál
- Mark proti své vůli zastaven v cestě a teď vlastně i zaujat: „Vinna - čím vinna. Víc než tvá paní, proradná a licoměrná?“
- Brangien přitakává
- Mark rozkazovačně: „No tak mluv!“
- Brangien: „Ještě doma Isolda po třikráte přísahala - strašnou smrtí Tristana zhubiti. A cestou do Cornwallu, při jednom zastavení na noc mi kázala, bych do džbánku nalila jed, který s sebou z Irska vzala. Já však seznala, že nejen Tristana myslí otráviti, nýbrž že i svůj život chce ukrátit.“ Brangien: „Mně trestej, pane můj, mě nešťastnou.“
- král šeptem: „Tak už mluv, cos udělala.“
- Brangien: „Já změnila obsah za jiný. Na místo jedu já do džbánku vlila lahvičku, kterou mi do opatrování Isoldina matka svěřila.“
- Mark se k ní pomalu otočí čelem: „Co bylo v ní?“
- Brangien tiše: „Nápoj lásky - pro tebe a paní mou.“
- král chvíli bez hlesu hledí na Brangien, pak se pomalu otočí a pak odejde
23.SCÉNA: Jeviště, dialog herců
- spoutaný a dost pošramocený Tristan, klečí u něčeho přivázaný za ruce
- vchází král, Tristan je okamžitě na nohou a jen sykne, jak si tím pohybem víc utáhl pouta na rukou
- král se proti němu hrozivě zastaví a jen stěží ovládá vztek: „Za zradu - proti svému králi - za hrdlo budeš na šibenici pověšen.“
- Tristan mu klidně vzdoruje pohledem, smrt ho neděsí, ani ta potupná
- Mark nepokračuje a Tristan se ze zoufalství odváží otázky: „A královna?“
- Mark už se ovládá a je jen temný: „Za cizoložství? - Smrt!“
- Tristan se po něm pokusí skočit, pouta ho však zadrží: „Ne. Je nevinná! Není to její vina!“
- Mark k němu ještě trochu postoupí, jsou si téměř na dosah: „Řekni - ale pravdu - věděls co piješ - z poháru, který ti Isolda nabídla?“
- Tristan si ho nevěřícně prohlíží, je naprosto vyvedený z míry
- Mark: (Odfrknutí) „Brangien - za svou nehodnou paní prosila - řekla všechno o cestě vaší.“
- ani teď Tristana nedostal (míněno všechno o cestě), Tristan si je jist oddaností služebné a je skálopevně přesvědčen, že jen vytrvá-li na své verzi příběhu, zachrání Isoldě život, nicméně v tomto místě nelže
- Tristan: „Já viděl v poháru jed!“
- král si ho znovu prohlíží: „Proč jsi pil?.“
- Tristan teď už klidně: „Isolda přísahala - pomstít bratra svého. Chtěl jsem jí pomoci.“
- Mark: „Nezemřels! Brangien vyznává, že směnila jed za nápoj lásky.“
- Tristan se zhluboka nadechl - poznání
- Mark značně ulehčeně: „Tak tedy není to cit, je to - kouzlo.“ - popojde a chce uvolnit Tristanova pouta
- Tristan se mu vyškubne a král překvapeně zůstane stát.
- Tristan na chvilku pevně zavře oči a pak se na krále zblízka zadívá: „Já nade vše ji miloval dřív - než jsem pohár vypil.“
- Tristan znovu pevně zavře oči, přitiskne hlavu na spoutané ruce a viditelně si oddechne - lež skončila - pravda byla vyslovena
- Mark se propadá jako udeřený, nechá pouta být a těžce a pomalu odchází
24.SCÉNA: Jeviště, dialog herců
- Isolda stojí stále na svém místě, ale nyní ji podpírá Brangien
- král otevře dveře, zůstane stát v jejich rámu a ztěžka se o něj opře
- Isolda se vzchopí a postoupí dopředu, Brangien s nehýbe
- Mark: „Tristan přísahá na vinu svou a nevinnu tvojí! Řekni, že pravdu! Je mi snáze unésti zradu krve vlastní než-li tu tvou.“
- Isolda se na něj beze slova dívá
- Mark rezignovaně: „Křivě přísahá.“
- král unaveně a jakoby ani nechtěl znát odpověď: „Proč dalas mu jed?“
- Brangien chce jít Isoldu znovu podepřít, ta ji však nepatrným gestem zarazí (to není výčitka, že by je prozradila, to není ani údiv, že to král ví, prostě jen nech mě - já sama)
- Isolda pevně: „Já slíbila pomstíti smrt Morholtovu.“
- král tiše: „Proč - proč též sama napila ses?“
- Isolda stejně pevně a možná i hlasitěji: „Nechtěla jsem přežít lásku svou!“
- král vycouve a tiše zavře dveře
- Isolda za ním tiše: „Z činů svých se Bohu budu zpovídati a jsem si jista, že mi odpustí.“
- Brangien zachytí Isoldu sesouvající se k zemi, Isolda se usmívá - konec lžím - pravda je vyslovena
25.SCÉNA: Jeviště, dialog herců
- jeden ze soudců k Tristanovi: „Za minulé činy pro dobro království, král život tvůj Tristane ušetřil.“
- Tristan ho málem neposlouchá: „Co s Isoldou - s královnou bude?“ opraví se
- soudce je znechucen, přesto mu odpoví: „To vskutku není starost tvá, však věz že odejde do kláštera.“
- Tristan si oddechne: „Díky!“
- soudce pokračuje: „Za zradu na pánu svému a králi odsouzen jsi Tristane ku ztrátě cti rytířské. Bez otálení je ti pak přikázáno Cornwall opustit - a návrat se do konce tvého bytí zapovídá. Pokud tak kdy učiníš a budeš-li jat - bez soudu, bez milosti k utracení přijdeš.“
- druhý ze soudců přerazí Tristanův meč na dva kusy a nechá je dopadnout na zem
- Tristan se naprosto bezvýsledně pokouší k meči dostat
- zničený meč leží sám na zemi
26.SCÉNA: Reál
- přichází malý průvod - rytíři doprovází Isoldu do vězení v klášteře
- stále ještě potlučený Tristan stojí skryt za křovím u lesní cesty a sleduje příchozí
- Tristan neozbrojený přemůže překvapenou stráž a s Isoldou uprchne do lesa
- pohled za nimi, jak běží pryč z cesty a přejezd kamerou na Brangien, která se opírá nedaleko odtud o strom
- Brangien vypravěčka: „Nemohli oni jeden bez druhého žíti ni zemříti. Odloučení pro ně znamenalo ne život, ne smrt - nýbrž smrt i život zároveň.“
- Brangien smutně za nimi hledí a pokračuje: „Tak nyní na útěku - jak štvaná zvěř - v lese všelikému strádání hroznému vystaveni jsou. Avšak spolu. Ještě žijí!“
27.SCÉNA: Jeviště
- do místnost, kde stále ještě leží Tristanův zničený meč vchází král Mark
- chvíli nad mečem stojí, pak se sehne a sebere obě jeho části, tiskne si je k srdci a je blízko pláči, pak meč uloží do truhly a zamkne zámek, klíč uschová
- král poodstoupí stranou - do kraje jeviště (vůbec část tohoto děje zahrát) prolínání vzomínek
- do místnosti vejde Brangien, dojde až k truhle, sehne se a dotkne jejího víka -
- Brangien vypravěčka: „Mnoho-li či nemálo času uplynulo?“ - pokrčí rameny: „Proč měřit věčný proud. Tristan a Isolda v lese ukrytí žili dále. Nebylo nikoho, kdo by se odvážil je pronásledovati, byvše všem dostatečně známa Tristanova ruka obratně vládnoucí jakoukoli zbraní. Mnozí na ně zapomněli, nemnozí je ostouzeli, nečetní jim štěstí přáli, jeden na ně pak myslil stále. Sužován obavou o jejich život i štván nenávistí k jejich žití, potácel se na kraji - tam kde temnota a světlo jedno jsou. - Nepokračujíc štvanicí, však neschopen odpuštění. - A pak - milosrdným časem když konejšena a hlazena - zloba jeho v srdci ustupovala a přecházela v žal, král Mark žil vzpomínáním - na Isoldinu krásu, na statečnost Tristanovu. Na rodinu svou. A ještě později, když zbývala jen vzpomínka na byvší vzpomínání, otevřel král Tristanova meče hrob. Snad chtěl se jej zbaviti - snad drahého synovce znovu si přivolati. Kdož toho dnes již ví? Když však do truhly pohlédl, nemohl vlastním očím uvěřiti. Meč ležící na jejím dně, zářil v celé své nepoškozené kráse, jak by nikdy nebyl katem na dvě části rozetnut. I seznal král, že je čas odpouštění. A vydal se sám do lesů cornwallských, Tristana a Isoldu vyhledati a na hrad zpět dovésti.“
28.SCÉNA: Reál
- prolínačka na les, pod jedním ze stromů leží Tristan a Isolda, objímají se a spí, oba stále v tom oblečení, které měli v čas svého útěku, jen jsou rozedranější a špinavější, vedle Tristana leží luk a hůl, za opaskem má dýku
- Brangien vychází z lesa a chvíli je pozoruje, jak klidně spí, než však začne znovu vyprávět vyjde na mýtinu i král Mark - prudce se zarazí a také je pozoruje, je vidět, že pod dojmem obrazu, který vidí mizí jeho rozhodnutí odpustit jim a vzít je na hrad zpět
- Brangien vypravěčka: „Ach ty malý, ubohý králíčku. Jeden pohled na jejich společné obětí stačí, by z tvé mysli znovu vypudil myšlenku odpuštění. Tvé srdce volá po nich po obou, oba je touží znovu navrátiti do tvé milosti. Však běda, jeden pohled na jejich klid a štěstí nezlomené nižádnými útrapami a protivenstvím lidí i přírody stačí, by raněná pýcha znovu přehradila cesty lásky v srdci tvém. Teď snad i znovu myslíš na jejich smrt?“ - Brangien varovně přejde mezi krále a spící milence, král se zarazí (meč drží pozvednut v obou rukách, jakoby chtěl shora dolů bodnout)
- Brangien ustoupí zpět na svoje místo a král zabodne meč do hlíny poblíž Tristana a Isoldy, chvíli na ně hledí, pak sejme prsten - prohlédne si ho, pohlédne na Isoldu a prsten navlékne na příčku meče, pak se otočí a odejde
- Brangien ho smutně pozoruje
- Brangien vypravěčka: „Ubohý, litování hodný - neodpustil jsi zcela a tak sám nedojdeš odpuštění v očích nejpovolanějších.“
29.SCÉNA: Reál, dialog herců
- Tristan se vzbudí, rozhlíží se, zahlédne meč, nevěřícně na něj hledí, opatrně, aby neprobudil Isoldu vstane a jde k meči - pokleká před ním a opírá se o jeho hlavici oběma rukama - přímo cítíme jak z něj čerpá sílu pro splnění rozhodnutí, které právě udělal
- Isolda se probudila prázdnem, které bylo vedle ní, ještě v polospánku hmátne po Tristanovi, pak se začne rozhlížet - uvidí Tristana jak klečí u meče, posadí se
- Isolda: „Král! Byl zde! Proč však nás nezabil, vidouce nás spáti v obětí?“
- Tristan se k ní zvolna otočí - tenhle problém ho teď očividně netrápí, je vidět že došel k nějakému rozhodnutí: „Na vlastní oči já viděl jsem, kterak tento meč přelomen na dvě části byl. Tím, že jej král navrací, dává mi zpět čest rytířskou.“
- Tristan sejme ze záštity prsten a ukazuje ho Isoldě: „Tobě pak posílá prsten svůj na znamení odpuštění.“
- Tristan se zvedne, zasune meč za opasek, pomůže Isoldě vstát
- Tristan: „Je čas se rozloučiti. Ty se vrátíš na hrad ke králi.“
- Isolda chtěla protestovat, Tristan jí však rukou přikryje ústa: „Ne, nemluv. Nelze dále tímto životem žíti - se mnou. Zabíjí tě! A já nemám síly hleděti jak chřadneš a scházíš. Vrátíš se k Markovi, jak on ti nabízí.“
- Isolda ochromena a neodporující: „A ty?“
- Tristan: „Já? - Odejdu! - Do vyhnanství, jak bylo přikázáno. Sílu svou i umění do služeb některého z králů dám. Kdož ví, třeba přec jednou zpět dobudu strýcovo plné odpuštění a usmíření. Třeba mi dovoleno bude navrátit se do Cornwallu - a žíti znovu v tvé blízkosti.“
- Isolda statečně: „Má-li se to státi, pak tedy běž. Mé tělo zůstává, však srdce odchází s tebou.“
30.SCÉNA: Reál, dialog herců
- přejezd na opodál stojící Brangien, obraz ukazuje děj, který vypráví
- Brangien vypravěčka: „Isolda královna se domů navrátila a vedle Marka dál, co jeho žena žila. Však nikdy nepřestala mysliti na Tristana svého. A ten zatím v cizích službách bojoval a vítězství četná získával. Ne však to nejvyšší. A srdce jeho stále krvácelo Isoldiným odloučením. - Až jednou - když verbež lotrů jakýchsi blízko hranic cornwallských pobil - vypovědělo mu službu zúplna. Klesl Tristan do trávy a cítil že umírá - že rána ta v srdci jeho, ta hluboká, nikdy nezacelená, kterou sám sobě zasadil, by milovaná Isolda uchráněna byla strádání a smrti - že ta rána nemá již žádných slzí, které by krvavě prolévala. - Je-li co rovno trýzni zde té? - Tristane to smrt už zve tě. (vzdech) V očích úsměv a v duši sladkou vzpomínku Isoldě Zlatovlasé posílal, když tak blízko a přec tak předaleko od ní se do smrti propadal. - V té chvíli, v ten stejný okamžik, kdy k zemi klesal, Isoldino srdce šíp bolesti drásal - a věděla hned, že milému je jí potřeba. Bez meškání, nikoho se nedovolujíc, za ním se vydala. Smrtelná trýzeň veliká a především láska milenná ji bez váhání vedli v místa, kde Tristan právě dodýchal. Sklonila se k němu, na ústa jej políbila, s jemnou výčitkou v hlase mu pravila …“
- Isolda: „Milený , proč jsi na mne nepočkal?“
- Brangien vypravěčka: „ … do trávy vedle něj ulehla, srdce své žalem velikým bijící utišila - také jí už nebylo více mezi živými. Tak našel je král Mark, který se za Isoldou vypravil. Stál nad nimi a pozdě litoval, že odpuštění své oběma nedal. Že skrze pýchu svou a ješitnost uraženou, neviděl ryzost a opravdovost veliké lásky před sebou. Že je tak mladé - a vpravdě ve svém hříchu nevinné - k záhubě odsoudil. Kéž by ještě žili!“
- opona - potlesk imaginárních diváků
PROLOG: Jeviště, dialog herců
- jak se zavřela opona, Brangien se zapotácí a musí si rychle sednout na okraj jeviště - mělo by být zřetelné že je za oponou , oddělena od diváků
- potlesk přechází přes ozvěnu do ticha (hluchoty)
- Brangien si šeptá: „Libo vám vyslechnout, vzácné panstvo, příběh o lásce a smrti? Je o Tristanovi a Isoldě královně. Slyšte, kterak se milovali a v týž den z lásky umřeli, on pro ni a ona pro něho.“ (povzdech) “
- přichází k ní herec, hrající krále Marka, sedá si k ní do dřepu, hladí ji po vlasech a bere za ruce
- Mark: „Odpusť si, Brangien. Ze svého osudu tě nikdy nevinili. Milovali se dříve, než nápoj vypili a v jejich trýzni jsi jim oporou byla a svou nezištností a obětavostí čas jejich lásce poskytla. Sama si odpusť, Brangien, neb oni ti nemají čeho odpouštěti!“
- obličej Brangien ukazuje škálu pocitů od beznaděje, lítosti, přes vzpomínku, pochopení, radost a odpuštění - usmíření
- zvukovou prolínačkou se vrací potlesk diváků
- přiběhne představitel Tristana, radostí nad úspěchem a aplausem vlepí Brangien pusu na tvář, popadne je oba za ruce a táhne je do středu jeviště, kam už dobíhají další : „Neslyšíte publikum? Snad potleskem zbourají sál. No tak, na děkovačku, rychle!“
- otvírá se opona - ale jen filtr při střihu a prolínačkami se představují jednotliví herci + titulek jména
~